Žádný člověk není hoden Tvých slz a ten co je, Tě nikdy nerozpláče!

Bitjug

3. dubna 2008 v 11:36 | dajdula |  plemena koní

Původ a historie:

Samým základem chovu voroněžského koně byli koně kočovničtí, zejména nogajští z podhůří Kavkazu a později koně kozáčtí, hlavně menší a pohyblivější černomorové s kovovým leskem srsti. Na rozdíl od jiných plemen však bitjug nebyl zušlechťován různými teplokrevníky, případně araby, ale naopak různými koňmi pracovními. Bitjug byl totiž šlechtěn k tahu a hlavní důraz se kladl na sílu, vytrvalost a odolnost.
V jižním Rusku, na Ukrajině a v kaspické oblasti hráli koně důležitou historickou úlohu. Tato oblast procházela po celých patnáct století od přelomu letopočtu dramatickým vývojem a po celou tu dobu zde na koňských hřbetech bojovali kočovníci, vládci trvalých i efemerních říší a nakonec svérázní hraničtí kozáci. Převalily se tudy armády Hunů, Avarů, Bulharů, Maďarů, Tatarů i Mangolů, zasahoval sem vliv říše Chazarů, Zlaté hordy i muslimských říší a všichni ti dobyvatelé záviseli životem i smrtí na kvalitě svých koní. V 16. století konečně tyto kraje pevně obsadilo Rusko a hlavní silou se zde stali kozáci záporožští, donští a kubáňští. Pravda, Voroněž byla ruská už od roku 1462, ale to tehdy bylo nejdivočejší pohraničí. Teprve za Petra Velikého (vládl 1682 - 1725) se zde začala rozvíjet rozsáhlá panství šlechty, která se předháněla v úspěších hospodářských i chovatelských a z kvalitních, houževnatých místích koní začala šlechtit reprezentační klusáky, jezdecké koně i výkonná zvířata tažná. A úspěch se rychle dostavil, v ideálních podmínkách donské stepi vyrostlo mimo jiné pracovní plemeno, které se během 18. a 19. století rozšířilo po celém Rusku, zejména jako oblíbená zápřež do slavné ruské trojky.
Na rozdíl od evropských zemí na území někdejšího SSSR koně dodnes neztratili svůj význam a všeobecnou oblibu. Kůň obecně je zde nepostradatelnou součástí života, radostí a pýchou a je jí také všestranný voroněžec, jehož původní jméno bitjug se již pomalu zapomíná. Ale existuje, chová se v různých typech a dostud platně slouží v nejrůznějších oborech.
Popis a charakteristika:
Obecně je bitjug dosti temperamentní a velmi výkonný tažný kůň, i když může být používán i k jiným pracím a v praxi leckdy poslouží i k jízdě. Není totiž příliš těžký a má kvalitní chody. Je to kůň obdélníkového rámce formátu s těžší hlavou a svalnatým trupem. Původní typ byl velmi podobný průměrnému kozáckému koni, ovšem protože šlo o pracovní plemeno, brzy se rozdělil na lehkého klusáka (do trojky), všestranného pracovního koně a těžšího tažného koně.
Bitjug libovolného typu je masivní, důkladně stavěný kůň vykoký v kohoutku asi 155 cm. Délka trupu je asi 164 cm, obvod hrudíku 180 cm (u tažného typu podstatně větší) a obvod holeně (metakarpu) kolem 21 cm. U lehkého klusáka spíše menší, u tažného naopak o 2 cm větší. Vylehčený klusácký typ má ušlechtilejší hlavu, značně podobnou donskému koni s pohyblivýma špičatýma ušima, lehce klenutým hřebenem nosu, pohyblivým chřípím a výraznýma očima. Má kratší krk než don a zavalitější trup. Ocas je poměrně nízko nasazen a kohoutek plošší. Tento klusák má kratší a robustnější nohy než proslulí orlovští a ruští klusáci, není to ostatně závodní plemeno a není ovlivněn dovezenými plemeny.
Středně těžký voroněžský kůň má dosud některé znaky původního černomora, mimo jiné dosti výrazný kohoutek, hrubší žuchvy, širší čelo a kostnatější nohy. Je proslulý kvalitou kopyt, i když někdy mívá nekorektní postoj zadních nohou. Oba tyto typy jsou převážně vraníci nebo tmaví hnědáci, často s bílými odznaky.
Třetí typ, lehčí tažný kůň, je méně vyrovnaného typu, protože vznikl přikřížením různých chladnokrevníků, převážně dovezených. Má zavalitější trup, hrubší, silnější nohy, níže nasazený ocas a bývá spíše hnědák, vzácně ryzák. Má nejblíže k selským koním, u nichž má vždy užitkovost přednost před vzhledem.

Povaha:

Bitjug byl odedávna proslulý učenlivostí, obratností a ochotou k práci. Díky kozáckému výcviku byli tito koně vždy velmi obratní, pohotoví a přizpůsobiví, při tom skromní a soběstační. Odchov probíhal na volných stepních pastvinách, se stájí se tito koně seznamovali až v severnějších částech Ruska. Jejich povaha je velmi dobrá, jsou to koně bystří, výkonní, nebojácní. Výborně snášejí střelbu a jiný hluk a nepropadají panice ani v případě, že jezdec nebo vozataj sáhne ke krajním opatřením, např. sklouzne ze sedla, vyžaduje prudké obraty a podobně. Hřebci ovšem bývají poměrně nesnášenliví, a proto se zejména k tahu využívají především valaši. Mimořádná učenlivost se projevuje zejména při výcviku zápřeže trojky, protože každý z koní ve spřežení musí jít jiným chodem a v jiném rytmu. Voroněžští koně tento výcvik zvládají lehce, ať jde o koreně, středního klusáka, nebo o prisťjažky, po stranách bokem cválající koně. Evropští chovatelé se této technice učí velmi těžko, proto dodnes sotva kde mimo Rusko uvidíme správný pohyb trojky.

Využití:

Původně bylo toto plemeno šlechtěno jako tažné, protože v donské oblasti byl sice nadbytek koní jezdeckých, ale ti nevyhovovali novým potřebám hospodářství. Nešlo ovšem o vyšlechtění těžkých tažných koní, dopravujících po upravených cestách velké náklady, ale o lehčí tahouny schopné rychle a obratně tahat lehké vozíky rovinatým terénem bez cest. V této oblasti šlo zatím převážně o přepravu lehkých nákladů nebo osob. Nové plemeno si však rychle získávalo oblibu hlavně jako tahoun trojek. Začalo tedy šlechtění klusáckého typu, který byl velmi oblíben ve vnitřním Rusku, zejména ve velkoměstech jako kůň drožkářů. Jako poslední byl vyšlechtěn tažný typ, méně univerzální než původní bitjug, ale silnější a klidnější povahy. I když čistokrevný voroněžský kůň není ani v Rusku dnes běžný, lze se s ním setkat a jeho klady se přenášejí do jiných chovů. Mimo oblast bývalého SSSR je však toto plemeno zcela neznámé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

klikni

klik 100% (473)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama